Monika Pascoe Mikyšková

Silent Echoes/

Lucia Gregorová Stach

Monika Pascoe Mikyšková's solo exhibition Silent Echoes is an exploration and personal creative meditation on the intercommunication between different forms of life - human, plant and animal. The intimate constellation of paintings, textile compositions and ceramics presented in the Old Lyceum invites visitors into the polyphony of natural communities.

The exhibition was inspired by the ethnobotanical research of Renata Soukãnd and the work of Julia Prakofyeva. Drawing on their findings, the artist naturally transforms scientific research and analysis into a poetic and visual language.

Through careful layering of fibers, threads, colors, pigment and clay, Mikyšková attunes our senses to the muted transmissions of nature - to the cycles of bloom, blossom, fade, seed, death and birth. We listen to the ephemeral whispers that resonate through organic textures and perceive the quiet echoes of persistent layers of memory woven into each surface. The works on display serve as vessels filled with memories of buzzing meadows filled with insects, pollen particles of plants, flowers and also hidden tiny organisms. Delicate stitched textiles and intricate painterly structures carry forward the repetition of ancestral patterns in the inherited wisdom of ancient rhythms of emergence, coexistence and decay.

The sculptural ceramic object Listening Head, a reinterpretation of the Orpheus myth, is the punchline of the exhibition. More than the artist and his song, it embodies deep listening as such, a receptive openness to the otherwise inaudible natural world, its narrative and sound. It concentrates silent echoes from petrified landscapes and forgotten ecologies, allowing human memories and traces to seamlessly connect precisely with their primordial natural home. With ornamental arabesques and intertwining plays of lines and shapes that evoke organic forms, the sculpture also symbolically represents humanity's connection to the universe of nature.

In her new work, Pascoe Mikyšková increasingly blurs the traditional boundaries between nature and culture, past and present, craft and fine art. She invokes the desire to live in a state of fluid becoming, where our bodies merge with the landscapes we inhabit. Attentive listening happens through a radical act of care that acknowledges the beauty of interconnectedness in birth, growth and decay as a harmonious and necessary unity. Silent Echoes invites us to rethink our relationship with nature - we are not just observers of it, we are an integral part of the interplay of its complex but balanced life cycles.

The artist's sensitivity to the nuances of natural processes perceptible to all the senses translates into a thoughtful structure of artworks with the intensity of moments of poetry experienced in the space of the exhibition. Her approach to the materials highlights their inner potential. In a careful choreography of presence and absence, permanence and transience, we are drawn into the conversations and sounds that murmur all around us.

The contemplative dimension of the exhibition is supported by the installation in the space, which presents the transformations of natural habitats and ecologies of coexistence as a spiritually mysterious situation - as a deeper state of consciousness, reinforcing a sense of detail, empathy, motherhood, respect and tenderness. The fragility of the plants, which are the most prominent motif in the exhibition, echoes constructs of female identity, creating a misleading contrast between the decorative and the subversive, the ephemeral and the sensual. Their visual symbolism is never neutral: it carries historical, social and political weight through references to expectations of gender, sex and behaviour. Plants can seduce, comfort, heal and provoke. They can be a gesture of oppression or resistance, a silent nudge or a powerful blow.

Not coincidentally, many important contemporary women artists have thoughtfully transcended the functionalist (and still modern patriarchal) credo of "ornament is a crime," which rejected decorative forms in favor of strict expediency, monochromy, and abstraction. Pascoe Mikyšková, however, also discovers the power of ornamental structures as an opportunity for expressing ecological solidarity. They are always disrupted by their organic relationships with other forms of life, as 'patches that form moments gradually, without the tedium of narrative' as Anne Carson poetically wrote in one of her Short Talks.

In the midst of the current politically tense atmosphere in Slovakia, where the freedom of the arts and the cultural community is under threat, we find ourselves fighting against an ignorance that seeks to sever our connections with each other and with the land itself, both horizontally and vertically. The exhibition is therefore a call for us to care for each other as humans and for the wider community of natural entities.

Lucia G. Stach

 

Claude Glass/

Barbora Kundračíková

Fragment by měl být jako malé umělecké dílo, úplný a dokonalý sám o sobě a před zbytkem

vesmíru ukrytý jako ježek.

– Friedrich Schlegel, Fragmenty, Athenaeum, 1798-1800

 

Před očima se míhá řada barevných obrazů. Jsou to vize, výjevy imaginace nebo zářivé krajiny

snu.

– William Gilpin, Poznámky k lesním scenériím a dalším krajinným útvarům (především z

hlediska malebnosti), 1791

 

Monika Pascoe Mikyšková je vizuální umělkyně, věnuje se malbě, kresbě a prostorové instalaci.

Zajímá ji přirozený svět, svět rostlin, minerálů, drobných živočichů, které máme tendenci přehlížet.

Pozoruje je, vyjímá z přirozeného prostředí, abstrahuje, otiskuje, znovu snoubí a navrací „do života“.

Vytváří situace, do nichž divák proniká vlastním vztahováním se – k sobě sama i ke světu okolo.

Podněcuje interakci a pocit souvztažnosti. Napomáhají ji k tomu zvolená média, která jsou s člověkem

spjatá „od počátku věků“. A také estetika, kterou rozvíjí jako specifickou formu řádu, organizace či

struktury. V tomto smyslu je konstruktérkou nové skutečnosti – její realizace mohou působit

vznosným, harmonickým, takřka líbezným dojmem, stejně jako jsou ale chlupaté nohy motýlů, i v

nich se skrývá překvapivý osten. Za pomyslně expresivním výrazem je možné vidět promyšlenou

koncepci, logickou síť vztahů a poměrů. V tomto ohledu připomíná badatele ještě ne zcela kouzla

zbaveného období romantismu – vydává se do světa, který zkoumá, měří a váží, učí se jeho

zvláštnostem, přičemž využívá veškeré v dané chvíli dostupné nástroje. Zároveň ale chápe sebe sama

– potažmo diváka – jako jeho součást, nikoli míru.

Po studiích rostlinných tkání a minerálních struktur, díky nimž získala řadu ocenění a stala se

etablovanou postavou současného uměleckého diskurzu, se nyní obrací ke krajině jako celku. Chápe ji

jako plástev složený z řady fragmentů, které navíc nejsou stabilní, ale mají tendenci se proměňovat –

podle okolností, intence pozorovatele, podle přírodních mechanismů a působení dalších činitelů, kteří

jsou v daném prostředí přítomní. Využívá pro to tak zvaného Claudeova zrcadla či skla, které se

objevuje v evropské kulturní tradici koncem 18. století a je často popisováno jako předchůdce

fotografie. Tvoří je dokonale hladká, vyleštěná, zatmavená nebo přímo obsidiánová „čočka“

konkávního tvaru, na jejímž povrchu se odráží, tak jako v zrcadle, okolní svět. Pojmenování nese

podle Claudea Lorraina (1600-1672), o něco staršího francouzského malíře, tvůrce ideální krajiny,

k jejímuž rekonstruování nebo možná spíše objevování také mělo sloužit. Je to nástroj magický, který

 

celek světa pro naše potřeby člení, nabízí podrobnější pozornosti, také ale činí krásným. Zdůrazňuje

jeho kompozici, vnitřní poměry, kontrast a barevnost.

Claudeovo zrcadlo je spojováno s nástupem krajinné turistiky, s objevem malebnosti, s koncepcí mírně

podvratné pitoresknosti. Svůj největší rozmach zažilo ve Velké Británii, v prostředí nově vznikající

sítě národních parků, zejména pak s Williamem Wordsworthem či Samuelem Taylorem Coleridgem

spojené Jezerní oblasti. Je výrazem fascinace přirozeným světem, od nějž se lidé této doby cítili být

stále více vzdalováni, a zároveň jejich snahy toto prostředí opanovat, racionalizovat, civilizovat. Je

paradoxní, že nástroj, který dříve sloužil k regulaci a distanci, k přivlastnění si či dokonce uzurpování

skutečnosti, k vytváření její nápodoby, nabízí dnes naopak možnost, jak se k ní přiblížit. Alespoň tedy

podle Moniky Pascoe Mikyškové, která však s citlivostí sobě vlastní připomíná ještě jinou fatální

okolnost lidského pobývání ve světě – jeho nesamozřejmost a zprostředkovanost. Co je pravda a co

pouze naše osobní zkušenost? O čem hovoříme jako o fragmentu a jak s jeho pomocí usuzujeme na

předpokládaný celek? Jak pak přemýšlíme o pojmech minulosti, mezi něž patří také malebnost,

přirozenost či autenticita? A jak se dnes – také s jejich pomocí – vztahujeme ke světu, ke krajině,

k přírodě?

 

Monika Pascoe Mikyšková (1983, SK) žije v Bratislavě, kde vystudovala Vysokou školu výtvarných

umění. Zabývá se monumentální akvarelovou malbou, přírodními objekty a naturáliemi. Otázky lidské

tělesnosti a emocionálního prožívání se střetávají s jejich křehkostí a efemérností. Jsou zachyceny a

vystaveny, zařazeny do botanických sbírek a petrifikovány dekorativními zásahy. Rozvážný sochařský

přístup se zde střídá s intuitivním narůstáním přírodních tkání. Monika Pascoe Mikyšková je mimo

jiné nositelkou Ceny Oskara Čepana (2022).

 

Barbora Kundračíková působí v Muzeu umění Olomouc – Středoevropském fóru (SEFO) a na

Katedře dějin umění Univerzity Palackého v Olomouci.

​

Príroda a jej obraz/ Alexandra Tamásova

Monika Pascoe Mikyšková v posledných rokoch rozvíja tému prírody v širokom spektre

námetov od buniek až po krajinomaľbu. Prostredníctvom zdanlivo nekonfliktnej témy kriticky

skúma spôsoby nášho vnímania sveta a vzťahovania sa k nemu.

Tradičným spôsobom, ako zobraziť prírodu (napríklad les) v umení, je krajinomaľba, ktorá je

paradoxným žánrom. Príroda v lese sa rozprestiera a rozvíja všetkými smermi, súvisle,

jednoducho organicky. Naproti tomu krajinomaľba je výsledkom dôkladného výberu,

prípadne až kreácie zo strany umelca. Je to príroda v ráme, podriadená požiadavkám

kompozície a zákonom linearity.

Zdá sa, že Monika si uvedomuje tento kontrast medzi mnohorozmernosťou reálnej prírody a

obmedzenosťou jej výtvarného znázornenia, a na svojich kresbách veľkých formátov zo série

Rastliny zachytáva práve neskrotenú živelnosť rastlinného sveta. V kresbách absentuje

klasická dramaturgia v zmysle "okraj – stred; hore – dole". Rastliny a ich listy vyzerajú, akoby

boli pripravené kedykoľvek vyrásť z obrazu von a rozvinúť sa do priestoru. Jednotlivé prvky

sú na ploche obrazu umiestnené vedľa seba, a nič nenaznačuje ich priestorové vzťahy alebo

reálnu veľkosť. Monikine obrazy rezignujú na ilúziu hĺbky, netvária sa ako „okno do sveta“.

Naopak, formálne sa pohybujú na hranici abstrakcie.

To platí aj o dielach menších formátov z posledného obdobia, ktoré sú inšpirované

mikrosvetom. Ako diváci sa môžeme rozhodnúť, či budeme vnímať „len“ hru línií a farieb,

alebo v znázornených tvaroch rozoznáme bunky a ich organely. Voľným okom neviditeľný,

dokonale organizovaný mikrokozmos vo vnútri rastlinných tiel bol pre prvých objaviteľov

fascinujúcim dôkazom božej existencie. Dnes môžeme znázornenia buniek (či už vedecké,

alebo umelecké) vnímať ako upokojujúcu správu o vnútornom poriadku všetkých vecí, ktorý

síce nevnímame, ale to neznamená, že neexistuje.

Monika Pascoe Mikyšková okrem mikro- a makro- sveta pracuje aj s motívom jednotlivých

rastlín – fantastické aj reálne tvary ich tiel kreslí na papier aj vyrýva do betónových platní,

ktoré evokujú praveké fosílie. Autorka sa inšpiruje okrem iného vedeckou ilustráciou. Avšak

na rozdiel od žánru botanických kresieb, ktoré spravidla znázorňujú od celku odtrhnutú

jednotlivosť, Monika sa snaží rešpektovať prirodzenú povahu prírody, ktorej podstatou je

neustály pohyb a zmena.

Ľudská tendencia interpretovať skutočnosť prostredníctvom lineárnych systémov (jazyk, čas,

lineárna perspektíva) je všadeprítomná a ťažko sa z nej vymaniť. Ide o prirodzenú obranu

pred chaosom, ktorý by zaplavil ľudskú myseľ, ak by bola konfrontovaná s nesmiernosťou

univerza. Linearita znamená kultúru; snahu skrotiť prírodu a využiť ju na svoje ciele. Dnes

však zašiel tento proces príliš ďaleko a my začíname chápať, že prírodu nemožno

(de)formovať donekonečna.

Obrazy, rovnako ako jazyk, sú nástrojmi uchopovania sveta. Žiadne znázornenie prírody (či

už umelecké, alebo vedecké) nie je neutrálne a nevinné – každé ma moc ovplyvňovať to, ako

prírodu vnímame a aký vzťah si s ňou vytvárame. Monika sa vo svojich obrazoch prírody

necháva čo najviac viesť ňou samotnou. To, čo sa ľudskej mysli javí ako hrozivý chaos, má

svoj vlastný poriadok. Nemusíme ho chápať, aby sme sa pred ním mohli skloniť.

AT

​

​